Ibráhím ibn Jákúb a město Frágha

(1060 let)
Naše raná historie je plná bájí a pověstí, leč ověřitelných pravd je poskrovnu. Proto byla zpráva cizího vyslance o naší zemi v časech vlády pátého českého knížete z rodu Přemyslovců Boleslava I. Ukrutného k nezaplacení.

Andalusan Ibráhím ibn Jákúb zastínil domácí kronikáře svou věcností a schopností publikovat nabyté poznatky o zemích, které navštívil. Mluvíme nejspíš o letech 965–966, kdy pravděpodobně neoficiální vyslanec córdobského chalífy al­‑Hakama II. jel navštívit císaře Otu I. do Magdeburku. Při té příležitosti nenavštívil jen Čechy, ale i značnou část Evropy. Jeho cesta vedla po souši z Córdoby do Bordeaux, odtud plul lodí k Jutskému poloostrovu (dnes Dánsko) a po souši doputoval ke dvoru císaře Oty I. v Magdeburku. Císař ho přijal, patrně jako soukromého cestovatele. Žid sloužící v té době muslimskému vládci coby vyslanec nebyl ničím výjimečným. Tím se stal Ibráhím ale až roku 973. Nicméně zpráva z cest, kterou sepsal, měla jistě svůj důvod a využití.
Z Magdeburku se Ibráhím ibn Jákúb vydal jižní cestou, tzv. srbskou, přes území slovanských Srbů na sever od nás. Překročil masiv Krušných hor a roku 966 doputoval po obchodní stezce do Prahy. Bylo to 100 let poté, co kníže Bořivoj I. přestěhoval sídelní místo Přemyslovců z Levého Hradce do Prahy (885). Za tu dobu se Praha stala centrem říše českého knížete Boleslava I., který ovládal Čechy, Moravu a Slezsko, jižní Polsko s Vratislaví a Krakovem, včetně oblastí sahajících až k Volyni. Byl vládcem důležitých obchodních cest a plnil si truhlice z tržních poplatků. Navíc sídelní město knížete hrálo významnou roli v obchodu, protože soustřeďovalo zboží žádané v jižních oblastech Evropy.
Ibráhím ibn Jákúb také popsal země Slovanů, v nichž rozlišoval čtyři království a jejich krále. Prvním byl Měšek I. (vládce severu), první historicky doložený polský kníže, jehož popsal jako vládce nejvýznamnější slovanské země, která oplývala množstvím dobytka, potravin, medu a ryb. Druhým byl král Bulharů, vládce mocné říše na Balkáně. Třetím byl Nakon (vládce kmene Obodritů), významný kníže polabských Slovanů, jehož sídelní oblast ležela na západních slovanských územích. Posledním byl Boleslav I. (vládce Prahy, Čech a Krakova), kníže, jehož Ibráhím nazývá Bújisláw, král Frághy, což je označení pro Prahu. Ibráhím jednal s Boleslavem patrně stejně jako s Otou I. v Magdeburku. Ve zprávě popisuje Boleslava králem „Prahy, Bohemie a Krakova“.
Frágha Ibráhíma okouzlila, protože vedle pražských trhů zachytil i celkový vzhled místa. „Je vystavěna na řece, která je tam, z kamene a z vápna. Je menší, než jsou města a větší, než jsou vesnice (…). V její vyšší části je velká opevněná tvrz a v ní jest pramen vody tekoucí po povrchu a jeho voda prosakuje rovinaté části jejího údolí.“
Archeologové se domnívají, že onen silný pramen vyvěrá u Zlaté brány svatovítského chrámu, tedy u brány s Mozaikou Posledního soudu, uzavřené Horejcovou mříží s cyklem dvanácti měsíců. Historik Dušan Třeštík umístil zmíněné tržiště do oblasti dnešní Malé Strany, mezi Malostranské náměstí a Karlův most.
Ibráhím v Praze patrně dlouho nepobyl. Domů se vydal kupeckou cestou do Mohuče, dál kolem řeky Mosely do Francie a odtud na jih domů, do Španělska. Další osudy Ibráhíma ibn Jákúba jsou zastřeny tajemstvím. Přesto vstoupil do dějin, alespoň těch našich, konkrétně Prahy.

Luděk Sládek, foto © Wikimedia Commons; ChatGPT