Plavecký stadion v Podolí

Za poklady pražské architektury
Plavecký stadion v Podolí
Historie podolských bazénů začala již ve 20. letech 20. století. Pražští urbanisté ze Státní regulační komise tehdy řešili umístění všesportovního areálu Velké Prahy, a nakonec zvolili za optimální úzkou parcelu u Vltavy. K realizaci však byla ještě dlouhá cesta.

V roce 1871 na podolském pozemku zahájila činnost cementárna firmy Ferdinand Bárta a Comp., která byla spolu s vápencovým lomem v provozu do roku 1941. Právě bývalý stěnový lom tvoří přírodní rámec plaveckého areálu v Podolí. V roce 1929 byla vypsána soutěž, která požadovala mezi sportovními stavbami i plavecký stadion. O rok později byl v rámci velkorysého projektu areálu Barrandovských teras zahájen provoz jejich venkovního bazénu, situovaného pod skálou se slavnou restaurací. Obojí bylo vybudováno z iniciativy stavebníka Miloše Havla, mimo jiné také předsedy Českého plaveckého klubu. Autorem barrandovského bazénu byl závodník a rovněž člen klubu, architekt Václav Kolátor. Ve 2. polovině 20. let vznikaly i první kryté bazény na území Prahy. Nejstarší byl vybudován v roce 1925 v suterénu Tyršova domu na Malé Straně. Velkorysejší řešení přinesly dva dodnes fungující bazény v ulici Na Poříčí. Až v roce 1955 magistrát rozhodl o vybudování plaveckého centra pro vrcholový sport odpovídající olympijským normám na zmíněném místě bývalého lomu cementárny v Podolí. Ideové návrhy vypracovali již zmíněný Václav Kolátor, architekti Jiří Kroha a Vilém Kvasnička. Shodli se na optimální poloze pozemku, ale nenašli řešení, jak umístit na sevřenou parcelu tři bazény a krytou halu, jak požadovalo zadání. Do této situace vstoupil z vlastní iniciativy architekt Richard F. Podzemný s naprosto odlišným konceptem, který zaujal natolik, že byl přijat a realizován. Zúročil v něm unikátní nápad zastřešení krytého bazénu konstrukcí tribuny a tím získat dostatek prostoru pro celý stavební program. Stavba byla zahájena v roce 1959. V první fázi výstavby byly vybudovány dva venkovní bazény, 50 m pro plavce a 33 m bazén pro vodní sporty. V druhé fázi byla postavena hala s krytou padesátkou. Celý areál byl otevřen až v roce 1965, po otevření byl však navzdory prvotnímu záměru investora zpřístupněn veřejnosti. Jsou zde také k vidění díla našich předních umělců. Reliéf „Plavec“ od Miloslava Chlupáče, plastika „Slunce“ od Vladimíra Janouška nebo abstraktní mozaika Aloise Fišárka. Ministerstvo kultury stavbu od architekta Richarda Ferdinanda Podzemného označilo za kvalitní architekturu sportovní stavby velkorysé konstrukce v takzvaném bruselském stylu a na konci roku 2020 ji přiřklo statut kulturní památky.

Petra Matznerová, foto © autor; Wikimedia Commons