Jan Štohanzl

Významný český sklářský výtvarník a mistr v oboru broušení skla, výrazná osobnost českého studiového skla Jan Štohanzl se narodil 6. 11. 1948 v Přibyslavi. Gymnázium v Havlíčkově Brodě nedokončil (1964–66), rok pracoval ve Sklárnách Bohemia Poděbrady - Dobronín (1966–67) a poté se dal na studia Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě – broušení skla u profesora Ladislava Olivy (1967–71).

Sklářský výtvarník par excellence
Pokračovat chtěl jako učitel v oddělení broušeného skla, ale v časech normalizace (1973) na místo nenastoupil. Stal se zaměstnancem Ústředí uměleckých řemesel v Praze (1973–1989), ateliér broušení skla, od roku 1981 jako vedoucí. „Mistrem umělecké řemeslné práce“ v oboru broušení skla se stal v roce 1977, členem Svazu českých výtvarných umělců 1988 a od roku 1989 je na volné noze. Základ jeho tvorby tvoří tavená a broušená plastika, do které svým osobitým způsobem vytváří scenérie květů a rostlin.

Vaše umělecká cesta začala před bezmála 60 lety studiem na sklářské škole v Železném Brodě. Měl jste již tehdy nějaké vzory či učitele, kteří by určili vaše další tvůrčí směřování?
První výraznější inspiraci věnovat se výtvarné práci jsem získal v havlíčkobrodské Lidové škole umění, kde výtvarnou sekci vedl akad. malíř Jan Jůzl. Tu jsem navštěvoval dva roky. Velký celoživotní vliv na mne měl můj profesor výtvarných předmětů na železnobrodské SUPŠ sklářské Ladislav Oliva, se kterým dodnes, v jeho dvaadevadesáti letech, udržujeme přátelské vztahy. A další nepominutelný vztah také dodnes udržujeme se spolužákem Jaromírem Rybákem. Spolu jsme v pražském Podolí měli dlouhá léta společný ateliér, brusírnu i tavící pec. Jaromír mě zcela nezištně předal své znalosti o tavení skleněných objektů v elektrické peci, které jsem si poté už přizpůsoboval svým záměrům.
Proč jste nenastoupil dráhu učitele?
To má jednoduché vysvětlení – nové normalizační vedení školy si našlo nového adepta na toto místo, kovaného soudruha. Ale pro mne to nakonec byla výhra, v tehdejším Ústředí uměleckých řemesel panovala úplně jiná atmosféra, svobodná a tvůrčí…
Jaké životní období Vás posunulo nejvíce dál a výš?
Jak už jsem zmiňoval, společná práce v podolském ateliéru s Jaromírem Rybákem, už tehdy uznávaným sklářským výtvarníkem světového kalibru, byla velmi inspirující. A zvládnutí procesu tavení skla ve formách v elektrické peci mně otevřelo obrovskou škálu možností, kde původní profese broušení zůstala jen nutným doplňkem. Také jsem se tehdy rozhodl, že napříště budu pracovat jen s optickou sklovinou a tomu jsem musel přizpůsobit technologii tavení, broušení a leštění. V naší tehdejší peci dodnes svá dílka tavím. Když jsme museli společný ateliér opustit, pec jsme rozebrali a znovu sestavili v mém novém ateliéru v Mnichovicích.
Vaše dílo nese znaky velké pečlivosti, preciznosti vypracování a smyslu pro osobitý výraz. V čem nacházíte další a další inspiraci?
Moje práce mne stále baví. A inspirace stále ještě přichází, žijeme zde v Mnichovicích obklopeni ještě nezkaženou přírodou, která je někdy nádherná a někdy i hrozivá. Nespoutané živly mne vždy fascinovaly a tak na ně i ve své práci reaguji. V současné době jsou mé práce k vidění v Galerii Kmoch a v Galerii 20 – 21.
Jste samostatným sklářským výtvarníkem, vystavoval jste doma, v Evropě, Japonsku, Spojených státech i v dalších místech. Co byste ještě rád vytvořil a ukázal světu?
Zde budu velice zdrženlivý. Osmdesátka je na dohled, takže jen doufám, že mi bude dopřán ještě nějaký čas na mou milovanou práci…

Děkuji za rozhovor. Přeji Vám jen vše dobré a stále nové inspirace v práci, kterou milujete a která nám dělá tak velkou radost.

Broušené plastiky, objekty a umělecká těžítka Jana Štohanzla lze najít na výstavách, v řadě galerií i soukromých sbírkách.
„Jan Štohanzl je z žáků, které jsem učil velmi rád a u nichž jsem si cenil především odpovědného přístupu k práci. Cílevědomost, rozvážnost počínání a zdravý optimismus, byly charakteristickými rysy jeho povahy, která v studentském kolektivu měla význam osobnosti, navozující příznivou atmosféru a zaujetí pro tvořivou práci,“ profesor Ladislav Oliva.

Luděk Sládek, foto © autor; archiv Jana Štohanzla