Jaroslav Seifert, rodák žižkovský

(125 let)
Představovat obšírněji Jaroslava Seiferta, českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele, by nejspíš bylo opakováním již mnohokrát napsaného. Jaroslavův otec, původně úředník, později obchodník a nakonec dělník, snad vinou společenského sesunu, snad díky sociálnímu cítění, snad pro obojí, se stal zaníceným socialistou, zatímco jeho manželka byla hluboce věřící katolička.
Do těchto a navíc chudých žižkovských poměrů se Jaroslav narodil 23. září 1901. Rodina žila v dnešní Bořivojově ulici č. p. 104, ale často se stěhovala. Žili také v domě u Prandstetterů, na někdejší Karlově, později Kalininově, dnes Seifertově třídě č. p. 20 (ve stejném bytě jsem vyrůstala i já, pozn. autorky). Rodičovské protipóly, nuzné poměry i svérázný kolorit Žižkova stále častěji „vyháněly“ Jaroslava na toulky Prahou. Nakonec tak zameškal dost hodin na to, aby nedokončil studia c. k. na vyšším gymnáziu na Žižkově, stejně jako studia privátního žáka gymnázia na Vinohradech. V roce 1919 mu ale vychází první básně a první básnická sbírka „Město v slzách“ v roce 1921. V témže roce byla založena KSČ a Jaroslav se stal jejím členem. Patřil mezi členy hnutí Devětsil a stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Válku přežil jako redaktor v Národní práci. V 50. letech mu nemoc znemožnila další aktivní činnost, což mu nezabránilo vystoupit na II. sjezdu československých spisovatelů (1956), kde kritizoval kulturní politiku komunistů vůči nepohodlným autorům, ke kterým sám také patřil. O to kurióznějším je fakt, že o deset let později (1966) obdržel titul národní umělec a o dalších deset let později, v prosinci 1976, patřil k prvním signatářům Charty 77. S příchodem normalizace upadl v nemilost zcela. Navzdory tomu mu byla udělena Nobelova ceny za literaturu (1984), ale pádu komunistického režimu se nedožil. Umírá 10. 1. 1986. Navzdory všem protivenstvím dnes jeho dílo po právu patří k národním pokladům.

Lucie Sládková, foto © Wikimedia Commons