Tančící dům

Za poklady pražské architektury
Tančící dům, architektura svobody na pražském nábřeží
Na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí stojí Tančící dům, jedna z nejvýraznějších staveb české architektury 90. let. Vyrostl na místě neorenesančního činžovního domu, zasaženého během bombardování Prahy 14. 2. 1945. Parcela pak zůstávala dlouho prázdná.

K myšlence zastavět tuto proluku se vrátil architekt Vlado Milunić společně s Václavem Havlem, který bydlel v sousedním domě. Poprvé se setkali už v roce 1986 při úpravách Havlova bytu, a právě tehdy se začali zabývat otázkou, jak válečné trauma místa architektonicky zacelit. Po roce 1989 Havel projekt aktivně podporoval a prosazoval vznik živého veřejného prostoru. Investorem se stala nizozemská pojišťovna Nationale­‑Nederlanden, která pozemek koupila. Milunić ke spolupráci přizval americko-kanadského architekta Franka O. Gehryho a vznikl návrh, který se odvážně vymykal tehdejším pražským zvyklostem. Stavba vznikla v letech 1994–1996 a od počátku vzbuzovala pozornost svými netradičními tvary a dynamickým výrazem. Objekt bývá často interpretován jako „taneční pár“ a právě odtud pochází i jeho populární přezdívka „Ginger a Fred“ – odkaz na legendární filmovou dvojici Ginger Rogersové a Freda Astaira. V kontrastu tu je klidná, hmotově uzavřená část s kamenným pláštěm a železobetonovou konstrukcí s dynamickou skleněnou věží, jejíž tvarosloví evokuje pohyb. Interiér, zejména reprezentativní prostory, navrhla Eva Jiřičná. Od počátku vyvolávala stavba ostré debaty. Kritici poukazovali na vybočení z nábřežní linie, zastánci naopak oceňovali odvahu připomenout, že Praha není muzeum, ale živé město. Historik architektury Rostislav Švácha tehdy formuloval jednu z nejčastěji citovaných obhajob stavby: „Není to spíše tak, že jsme si kvalitu Rašínova nábřeží uvědomili právě díky provokativním, nikoli však vražedným úhybům tohoto domu z jeho urbanistické formy?“. Dnes objekt funguje jako kancelářský a kulturní celek s galerií, restaurací a vyhlídkou. V roce 1996 získal ocenění časopisu „Time“ a stal se ikonou porevoluční éry, symbolem okamžiku, kdy se Praha odvážila mluvit současným architektonickým jazykem. Charakteristická střešní konstrukce přezdívaná „medúza“ podtrhuje jeho sochařský výraz, aniž by dům ztrácel respekt k měřítku okolní zástavby. Pro řadu architektů i historiků zůstává Tančící dům dodnes testem toho, zda může soudobá architektura vstoupit do památkové rezervace bez historizujících gest. V anketě časopisu „Architekt“ byl zařazen mezi pět nejvýznamnějších staveb 90. let a Česká národní banka jej připomněla pamětní mincí z cyklu „Deset století architektury“.
Petra Matznerová