Středověká zvonařská dílna a vápenka na náměstí Republiky

Kam s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi
Středověká zvonařská dílna a vápenka na náměstí Republiky

Rozsáhlý archeologický výzkum v prostoru obchodního centra Palladium na náměstí Republiky v letech 2003 až 2005 přinesl mimořádné doklady historického vývoje tohoto území. S pozůstatky románských domů z druhé poloviny 12. a první třetiny 13. století jsme se již seznámili, ale výzkum v prostoru vlastního náměstí přinesl rovněž unikátní pozůstatky po činnosti středověkých řemeslníků.

Náměstí se jako veřejný prostor formovalo až po výstavbě staroměstských hradeb v průběhu třicátých let 13. století v předpolí brány sv. Benedikta. Ve druhé polovině 13. století za vlády posledních Přemyslovců se zde ukládaly vrstvy životních nečistot prokládané komunikačními horizonty v podobě různých forem dláždění a štětování až do počátku výškové stabilizace prostoru po vzniku Nového Města pražského v polovině 14. století. Tyto vrstvy překryly doklady staršího historického vývoje spojeného s řemeslnickým areálem zpracovávajícím železo, barevné kovy či vápenec. Náměstí tehdy předcházely kouřící pece a výhně, dřevěné ploty a jednoduché dřevěné přístřešky či sruby.

Na sklonku 17. století o velmi kvalitním sněhově bílém vápně básnil Bohuslav Balbín ve svých Miscellaneích: „Italové dokonce nazývají jakékoli dobré italské vápno slovy pasta di Praga.“

Mezi nimi mimořádnou pozornost zasluhuje hluboká jáma situovaná přibližně před vchodem do kostela sv. Josefa v hloubce 2,5 metru pod stávajícím povrchem náměstí. Na dně podélné jámy o délce 4,4 metru s maximální šířkou 1,8 metru a hloubkou 1,5 metru byl odkryt topný kanál vyložený diabasovými kameny, které mají výborné tepelně­‑akumulační schopnosti. Jáma i kanál byly zahloubeny do štěrkopískového geologického podloží, které bylo v okolí silně propáleno žárem. Kameny byly pojeny vypálenou hlínou – mazanicí a na topném kanálu ležel prstenec silně vypáleného jílu o vnitřním průměru 70 centimetrů. Výplň obsahovala fragmenty keramických nádob ze závěru 12. století a četné drobné kapičky kovu se zelenou korozí. Jednalo se cínový bronz s minimální příměsí olova (měď okolo 73 %, cín 27 %). Nalezených 28 kilogramů mazanice mělo vnitřní stěny dokonale vyhlazeny se stopami napečené bronzoviny. Nepochybně šlo o pozůstatky rozbité hliněné formy na odlévání zvonů.
Zvony byly v tomto období odlévány na „ztracenou“ formu, kdy na hliněné jádro byla na dřevěné stolici nanesena vrstva vosku a následně překryta hliněným pláštěm licí formy. Po spuštění modelu zvonu do licí jámy byl rozdělán oheň a voskový model zvonu vytekl. Následně po zasypání licí jámy došlo k odpichu nedaleko stojící tavící pece a slitina z ní byla kanálkem směřujícím do vrcholku formy lita do hliněné formy. Po vychladnutí bylo nutno zvon vykopat a zbavit vypálené hliněné formy. Vlastní tavící pec bohužel nalezena nebyla, ale ta se bezpochyby nacházela nad úrovní tehdejšího terénu a byla beze zbytků odstraněna.
Zvonařské dílny v tomto období pracovali nejčastěji přímo v blízkosti sakrálních staveb, pro něž byly jejich produkty určeny a tak je velmi pravděpodobné, že zdejší dílna odlévala zvony na konci 12. století pro nedaleký, přibližně 100 metrů vzdálený a dnes již neexistující kostel sv. Benedikta.
O něco mladší, z třicátých let 13. století, je další pozoruhodný řemeslnický objekt nalezený přibližně 9 metrů před vstupem do obchodního centra. Jednalo se o velkokapacitní středověkou pec na pálení vápence. Kamenné stěny pece se dochovaly do výše 1,5 metru a původně byla zahloubena až 2,5 metru pod úroveň terénu. Pec o objemu až 50 m3 měla předpecní jámu umožňující její obsluhu a tři topné tahové kanály zaklenuté cihlovými klenbami. Proces pálení byl jednoduchý. Na desky nalámaný vápenec se poskládal do kopule, pod níž se 12 až 16 hodin topilo. Po vypálení do běla a vychladnutí se potom transportoval na stavbu, kde se po zalití vodou vápno hasilo v jamách. Zdejší produkce byla patrně určena pro výstavbu staroměstského opevnění, které právě v této době rostlo v bezprostředním sousedství. Stěny pece byly postaveny z řevnických či skaleckých křemenců, které pocházejí z nedalekého vrchu Vítkova či z okolí Národního muzea, avšak devonský vápenec, který se v peci pálil, pocházel až z prostoru zlíchovských či dvorecko­‑prokopských výchozů a byl na místo zpracování dopravován lodní dopravou po Vltavě z oblasti Zlíchova. V peci zůstalo přibližně 20 kusů této suroviny, která obsahovala i několik charakteristických kusů devonských zkamenělin.

Obrys zahloubené části zděné komory středověké vápenky o velikosti cca 6,5 x 6,5 metru byl vyznačen do dláždění náměstí, podobně jako vystupující půdorysy středověkých domů na nároží ulice Truhlářské a Na Poříčí.

Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia Praha, z.ú.