Petra Klabouchová

Není krásnější oltář, než smrkové koruny nad hlavou
Spisovatelka, novinářka a hudební manažerka Petra Klabouchová (*1980) pochází z Prachatic. Studovala mediální vztahy a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Publikovala řadu úspěšných knih, mj. detektivní příběh ze Šumavy Prameny Vltavy, mysteriózní horor Ignis fatuus nebo román Duch Pankráce. Pracuje také jako manažerka rockových skupin. Žije střídavě v Itálii, Spojených státech amerických a České republice.

V Čechách jste proslula jako autorka knih s celkem vážnou až pochmurnou tématikou. Co Vás láká se nořit do temných stránek lidské duše a osudů?
Baví mě psát o něčem, ne o ničem. Vymyšlené příběhy nejsou nic pro mě, existuje ještě taková spousta skutečných osudů, o kterých nikdo nevyprávěl. Jako bývalá novinářka se ráda prohrabuji archivy i pamětí přeživších, hledám příběhy, které zavál prach, a hlavně ty, na které se mělo zapomenout. Téměř neznámé střípky našich dějin, velké i malé hrdiny, na které bychom měli uchovat vzpomínku. To mi dává pocit, že moje psaní má alespoň nějaký maličký smysl.

V současnosti vychází vaše další kniha pod názvem Vona, která opět slibuje silný příběh ze Šumavy. Kde jste tentokrát získala inspiraci?
Tentokrát nejde o nějakou schválně utajovanou část naší historie, ale o skutečné události ze zapomenutého koutu Šumavy. Z Kozích Hřbetů v roce 1853. Tenhle příběh dnes zná už jen pár místních. Přitom šlo o jednu z největších přírodních i lidských tragédií šumavských kopců vůbec. O drsný souboj s krutou přírodou, který tentokrát člověk nevyhrál. Tamní osady místo příchodu jara pohřbily metrové závěje sněhu. Nešlo dostat se ven z vesničky, ale ani z domu. Do stáje ke zvířatům, do výměnku za rodiči. Začaly docházet zásoby, přišel hlad, s ním šílenství, první mrtví, neznámá epidemie. Ten příběh znám už z dětství, na kapličce v Kozích Hřbetech ho připomínala jedna skoro nečitelná pamětní deska. A vyprávěl ho jako první Karel Klostermann. Jeho otec, lékař, se tehdy účastnil záchranné výpravy. Přišli do kopců pomáhat přeživším, čekala tam na ně ale noční můra.

Jste žena několika profesí, spisovatelka, novinářka nebo hudební manažerka. Která z nich Vás více naplňuje?
Mám ráda všechno to, co dělám. Jinak bych to nedělala. Novinařina je něco, co mně pomáhá jít za tématem. Hledat ve starých záznamech, obcházet archivy nebo domovy důchodců, kde mluvit s tím, kdo ještě pamatuje. Prolézat zapomenuté podzemní chodby a pátrat po hřbitovech. Muzika je odreagování. Život mezi rockery člověku ukáže, že svět nemusí být jenom o práci, povinnostech a hypotékách. Jsou to takoví nikdy nedospělí malí kluci, i když jim může být třeba padesát. Velké díky za to. S nimi je můj život barevnější, zábavnější, plný snů a cest na druhý konec světa. I to mi pomáhá při psaní. Sbalit se a odjet s kapelou na rok do Kalifornie, do Japonska, do Švédska. Víc jazyků, lepší slovní zásoba, i schopnost vidět svět z úhlu pohledu jiných národů, učit se tomu dobrému i špatnému z jejich kultury a dějin. Nebýt jenom turistou, ale jedním z nich.

Psala jste v minulosti také pro děti, neplánujete se k tomu vrátit?
Plánuju. Ty plány už mají i hodně konkrétní podobu. Letos na podzim vyjde reedice série mých dětských knih o upírech. A právě k nim dopisuju třetí díl. Což je po příbězích z pankrácké sekyrárny opravdu příjemné odreagování. Jen si musím trochu oživit, o čem že to vlastně bylo. Ty knihy jsem psala před 20 lety a s hrůzou jsem zjistila, že už si ani nepamatuju jména hlavních postav. Psát pro děti je úplně jiné psaní. Člověk se tak trošku musí vrátit do dětství a začít znovu věřit na dobro a kouzla.

Měla byste pro naše čtenáře nějaký zaručený kulturní tip?
Kultura pochází z latinského colere – pěstovat, vzdělávat se, uctívat. To mi jde asi úplně nejlíp v přírodě. A teď na jaře ještě o něco líp. Říká se, že nemáme moře. Ale když vylezete uprostřed našich hor až na vrchol kopce a rozhlédnete se kolem, tak to nekonečné vlnící se zelené moře lesů uvidíte od obzoru až k obzoru. A není krásnější oltář, než smrkové koruny nad hlavou. No, a pokud ani to nestačí, tak určitě každoroční svátek všech rockerů – festival Masters of Rock ve Vizovicích. A pro literární fandy se zase sejdeme všichni společně na pražském Výstavišti na Světě knihy.

Děkuji Vám za inspirativní rozhovor a pozvánky. Přeji neutuchající radost ze života a mnoho zajímavých zážitků.

Alice Braborcová, foto © Irena Karpíšková; Roman Petrů