Petr Jarchovský

Knihomol a vášnivý čtenář

Petr Jarchovský (*1966) je známým scenáristou, spisovatelem a pedagogem FAMU. Jeho spolužákem na gymnáziu byl režisér Jan Hřebejk, se kterým realizoval několik úspěšných filmů. Za svoji práci byl nominován dvakrát na Oscara a získal dvě ceny Český lev.

Vaší doménou jsou především scénáře k filmům. Co Vás vede k psaní literatury?
Mám­‑li být upřímný, tak jedním z důvodů je fakt, že posledním společným filmovým projektem, na který jsme s Honzou Hřebejkem získali finanční prostředky, byl film Učitelka. Další naše scénáře a látky se ocitly na čekačce a čekají zde již více než pět let. Další výzvou byla potřeba zjistit, zda můj text obstojí sám o sobě. Scénář je ze své podstaty tvarem nedefinitivním, je určený pro filmové profesionály a herce jako opora a inspirace pro jejich tvorbu. Jeho smysl se naplní tím, že vznikne filmové dílo. Po jeho natočení význam scénáře zaniká a stává se maximálně archiválií pro zasvěcené.
Já sám svoji inspiraci čerpám určitě víc z literatury, než z filmů, jsem vášnivý čtenář a knihomol. Dlouholetá scenáristická praxe výrazně ovlivní váš způsob psaní. Některé postupy psaní máte jako scenárista zapovězené. Kupříkladu autorské komentáře, myšlenkové pochody postav anebo psaní prostřednictvím ich­‑formy, kdy vypravěčem je sama postava nebo více postav. Jako scenárista musíte vše, co se odehraje na plátně zkrátka předvést. Zajímavé je rovněž využití principu tak zvaného nespolehlivého vypravěče, což je u filmu obtížněji realizovatelné, než u literatury. V literatuře můžeme realitu vnímat skrze vypravěče a vnímat ji jeho očima, skrze jeho myšlenky, prostřednictvím toho, jak o světě vypovídá, jak jej vnímá a třeba i zkresluje jeho obraz. To jsou postupy, které literatura přede mnou otevírá a které mne lákají.

V současnosti vyšla vaše novela, věnovaná životnímu příběhu zpěvačky Evy Olmerové. Proč jste si vybral právě ji?
Když mi bylo asi osm let a mému bratrovi čtrnáct, vymodlili jsme si na tátovi, aby nám koupil gramofon. A jako úplně první gramodesku do sbírky nám pořídil album Evy Olmerové, zpěvačky, kterou sám obdivoval. Nešlo ale o hity, kterými se proslavila, bylo to soubor amerických standardů, které s Evou nahrál výborný dixieland Pavla Smetáčka. Šlo o staré americké songy a tradicionály, vycházející z černošské muziky, z blues a gospelu. Eva mi tak otevřela dveře do světa hudby, kterou miluju dodnes, která v té době reprezentovala svobodu, ve které nám nebylo dopřáno vyrůstat.
Vedle tohoto vkladu to byla bezpochyby Evina legenda. Žila na Praze 6, stejně jako já. Od svých starších přátel a kamarádů jsem slýchal spousty historek a příběhů s ní spojených. Vedle jejího nesporného a jedinečného talentu mě fascinovala její divokost, nepoddajnost, osobitost, humor a na svoji dobu velká svobodomyslnost. Dlužno říct, že vedle obdivu se u mne dostavoval i určitý strach, protože Eva byla jasný troublemaker a životní kamikadze a já se obával, jak bych v konfrontaci s její energií obstál. Když jsem její jedinečnou tvorbu opožděně, po revoluci 89, znovu objevoval, bylo již na osobní setkání pozdě. Tak jsem si ho zkrátka vyfabuloval prostřednictvím knížky z paměti lidí, kteří ji dobře znali.

Jaká oblast kultury je Vám kromě filmu blízká?
Literatura a hudba. Jsem vášnivý čtenář. Mými nedostižnými literárními vzory, když vezmu českou literaturu, byli a zůstávají Josef Škvorecký, Ota Pavel a Bohumil Hrabal. Mým blízkým kamarádem a spolutvůrcem byl spisovatel Petr Šabach. A jsem také milovník muziky, rythm and blues, folku, rocku, new orleanského jazzu. O tom, koneckonců svědčí i některé filmy, na kterých jsem se autorsky podílel: Šakalí léta jsou rock and rollový muzikál, hudba je silně přítomná v Pelíšcích i Pupendu a hlavně ve filmu Občanský průkaz. Bourák je hudební film v rockabilly stylu.

Máte v pomyslném šuplíku nějaké téma, které byste ještě chtěl pro film zpracovat?
To je právě jistý paradox, o kterém jsem se zrovna nedávno bavil se svým kamarádem filmovým producentem, který se pozastavoval nad Olmerkou vycházející v literární podobě, protože měl v paměti, že původně měla podobu scénáře. Tvrdil, že je tomu u nás naopak, než je ve světě obvyklé. Venku nejprve nějaký autor napíše o zajímavé postavě román, který koupí filmová společnost a najme scenáristu, aby literaturu adaptoval pro film nebo televizi. Tady je tomu naopak. Scénář by skončil v šupleti autora a tak se autor pokusí změnit způsob svého psaní a vydá knihu. To není stížnost, ale jistý paradox to je.
Mě osobně tato moje pozdní snaha o psaní literatury obohacuje a otevírá spoustu nových možností. Mým protějškem najednou nejsou komise v médiích a filmových fondech, nejsou jím ani producenti, kteří musí neustále zohledňovat velkou nákladnost filmových projektů a zvažovat jejich prodejnost při malém trhu. Je jím jedna osoba, nakladatel, který, pokud uváží a rozhodne se, že mu spolupráce s Vámi vyhovuje a věří ji, knize nic v cestě nestojí. Není to nijak výdělečná činnost, ale je pro mě po dlouholetých zkušenostech ve filmovém a televizním průmyslu opravdu umělecky osvobozující. A kdo ví, není vyloučeno, že se třeba v budoucnosti najde nějaký producent, co ty moje literární pokusy koupí a zadá jejich adaptaci některému mému žákovi z katedry scenáristiky a dramaturgie, kde učím. To by bylo přece vtipný!

Děkuji za odpovědi a přeji jen vše dobré.

Alice Braborcová, foto © Petr Jarchovský; redakce