Jana Slouková

KAM za kulturou s…
Janou Sloukovou
Dramaturgyně Činohry Národního divadla Jana Slouková se interpretaci a analýze uměleckých textů začala věnovat již během studia germanistiky a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pražský divadelní svět ji však natolik okouzlil, že se nakonec rozhodla studovat na DAMU činoherní dramaturgii a také teorii a kritiku. V roce 2008 nastoupila do Klicperova divadla, kde vedle divadelního repertoáru tvořila také program mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, a následně se stala i jeho uměleckou šéfkou. V roce 2019 odešla zpět do Prahy a několik sezon spoluvytvářela repertoár Městských divadel pražských. Jejím novým divadelním domovem se od letošní sezony stala první česká scéna. Ve volném čase rovněž překládá hry současných německých dramatiků Rolanda Schimmelpfenniga, Philippa Löhleho a mnoha dalších.

Vážení a milí čtenáři,
příznivci umění,
zdravím vás v měsíci červnu, který je pro divadelníky specifický, náročný, ale také šťastný. Většina z nás už má za sebou poslední premiéru sezony. Končí zkoušení a intenzivní práce plná společného hledání, energie a emocí. O to více ale hrajeme a reprízujeme. Dopoledne se hrnou školy do divadel, což může někomu nahánět hrůzu v podobě bandy rozdováděných mládežníků, víme však, jakým přínosem může být setkání se silným uměleckým zážitkem. A proč je červen šťastný? Čekají nás divadelní prázdniny a nabírání sil na sezonu příští!
Mým cílem není vyprávět vám o strastech a slastech divadelního života. Raději vás pozvu na několik pozoruhodných představení. Přiznávám, že jsem ješitně zvolila taková, na kterých jsem se sama podílela. Můžu se za ně osobně zaručit a popsat svůj osobní vztah.
Nejčerstvější z nabídky jsou Nebezpečné známosti ve Stavovském divadle. Laclosův slavný román v dopisech představuje vzrušující analýzu vztahů, manipulace, vášně a citové vyprázdněnosti. Režijní duo SKUTR vytvořilo poetickou inscenaci plnou silných hereckých výkonů. Zároveň jde o titul vhodně zvolený do prostoru Stavovského divadla, živý klavírní doprovod připomíná zdejší působení Wolfganga Amadea Mozarta i dobu vzniku románu. Hlavní postavy, vikomt Valmont (Saša Rašilov) a markýza de Merteuil (Zuzana Stivínová) před našima očima rozehrávají nebezpečnou partii, ve které se figurkami na šachovnici stávají živí lidé se všemi svými sny, láskami a city.
Z trochu jiných končin je má druhá pozvánka. Klasikou nejklasičtější a jednou z nejlépe napsaných českých her jsou bezesporu Naši furianti Ladislava Stroupežnického. V březnu letošního roku se vrátili na repertoár Národního divadla, tentokrát v režii Martina Františáka. Výsledkem je silná, pevně vystavěná inscenace se skvělým hereckým obsazením. Nabízí přesně, zábavně a poctivě podaný text této národem milované hry, která vypovídá o tvrdohlavosti, ješitnosti, neústupnosti a zároveň smyslu pro čest a pravdu. Na jevišti uvidíte například Ondřeje Pavelku a Davida Matáska v rolích neústupných sedláků, Františka Němce jako dědečka Dubského a Radúze Máchu s Ondřejem Malým jako dvojici nerozlučných přátel Bláhu a Habršperka.
Můj třetí divadelní tip vás zavede do divadla Rokoko. V Městských divadlech pražských vznikla inscenace Yerma, silný současný text Simona Stonea na motivy hry Federica Garcíi Lorcy. Režisér Marián Amsler vytvořil sevřenou a mrazivou inscenaci s mimořádnými hereckými výkony v čele s Ninou Horákovou. Ta ztvárnila titulní hrdinku Yermu, úspěšnou novinářku, která věří, že může mít vše, co si zamane. Jenže pak se s partnerem shodnou, že možná přišel čas založit rodinu… Stoneova hra se zaryje divákovi pod kůži, z rozehrané konverzační komedie se postupně láme do tíživého dramatu a v různých konstelacích a optice se dotýká tématu (ne)mateřství a jeho důsledků.
Zmínila jsem tu tři představení z desítek těch, které najdete v současné pražské kulturní nabídce. Vážení diváci, užívejte si tuto pestrost. Choďte do divadla. Milujte ho, stejně jako ho milujeme my, tvůrci. Děkujeme, že tu s námi jste a že vás máme.

Jana Slouková
Pro Pražský přehled připravila Tereza Blažková, foto © archiv Jany Sloukové, Národní divadlo, Městská divadla pražská