Magdalena Juříková

rozhovor s Magdalenou Juříkovou,
ředitelkou Galerie hl. m. Prahy
PhDr. Magdalena Juříková (*1956) působí jako historička umění, kurátorka a od roku 2012 je ředitelkou Galerie hlavního města Prahy. Jejím profesním zájmem je české umění 20. století a současné umění, zejména skulptura a plastika. Pravidelně také publikuje články a recenze. Dějiny umění vystudovala na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně.

Ve svém profesním životě jste prošla jak státními institucemi, tak soukromými a jinými firmami. Která pracovní zkušenost Vás nejvíce obohatila?
Všechny pracovní zkušenosti měly své kouzlo a přitažlivost. A samozřejmě přispěly k mému širšímu rozhledu a orientaci, každá svým způsobem. Nejradši ovšem vzpomínám na své začátky v Národní galerii, neboť jsem se dostala na svou vysněnou pozici, tehdy do Sbírky moderního sochařství, která sídlila v idylickém prostředí zámku Zbraslav a disponovala v té době široko daleko ojedinělou samostatnou expozicí českého sochařství 19. a 20. století, kterou k nám chodili obdivovat zahraniční kolegové.

Galerii hlavního města Prahy vedete již od roku 2012. Co se Vám za tu poměrně dlouhou dobu podařilo v jejím provozu vylepšit a dosáhnout?
Doufám, že řada věcí, ale to musí posoudit jiní. Za mne jsem GHMP záměrně „ochudila“ o tři objekty (2. patro Staroměstské radnice, Dům U Zlatého prstenu, Rothmayerova vila), ale i tak nám zbylo dalších 7 objektů. Návštěvnicky jsme se snažili zpříjemnit foyer v Domě U Kamenného zvonu i v Městské knihovně, a co je nejdůležitější – poprvé v dějinách bude mít GHMP profesionálně vybavený vlastní depozitář. Blýská se na časy také v Colloredo­‑Mansfeldském paláci, kde započala rekonstrukce krovů a střešního pláště a po dokončení celkové rekonstrukce by se tento nádherný objekt měl stát ústřední budovou naší instituce, která je všude a zároveň nikde, protože si naše objekty část veřejnosti nikdy nespojí v jednu instituci. V současnosti se snažíme o změnu v programu zámku Troja a rádi bychom využili jeho potenciál naplno, aby si návštěvníci užili ve stejné míře interiér i exteriér a pochopili, jaké úžasné teritorium mají kousek od centra.

Jste poměrně všestranná osobnost v oblasti kurátorství a publikování v rámci výtvarného umění. Je Vám některý druh výtvarna bližší?
Ano, nejbližší jsou mi odjakživa sochařství a objekty. Věnuji se jim od mládí a snažím se, aby tato tak trochu popelka mezi žánry byla u nás v GHMP vidět co nejvíc. Jsem ráda, že v tomto mám podporu všech svých kolegů. Do značné míry se tato má afinita k sochařství naplnila také díky tomu, že jsme jako GHMP správci veřejné plastiky na území hl. města Prahy. Staráme se o její údržbu a restaurování a někdy i o záchranu těch soch, které se ocitly zcela bezprizorní. Víc jak 260 soch v ulicích a parcích jsou také naší sbírkou, o kterou se snažíme pečovat co nejlépe, stejně jako o artefakty v našem depozitáři. Patří mezi ně i skvostná galerie světců na Karlově mostě. Vydali jsme právě knihu o restaurování soch v exteriéru, kterou připravila kolegyně Marie Foltýnová a nese název Život sochy. Chystáme také knihu příběhů jednotlivých světců s bohatou obrazovou přílohou, kterou sepsala Alena Ježková.

V březnu tohoto roku byla v Městské knihovně v Praze zahájena výstava pod názvem Nové realismy. Můžete, prosím, její záměr více přiblížit?
Je to práce kolegů – Anny a Ivo Habánových a naší šéfkurátorky Heleny Musilové, kteří po několika letech bádání vydali ze sebe to nejlepší a představují nám proud umění, který tu existoval vedle moderny stále, byl pouze z odborného hlediska opomíjen. Realistická malba žila svým životem i po nástupu avantgardy a zobrazovala život kolem ve všech jeho nuancích – od blyštivého života vyšších vrstev a bohémy, technického pokroku a rozmachu měst a průmyslu, až k sociální nerovnosti, hranicím emancipace a nevyhýbala se ani důsledkům probíhající krize ve 30. letech. Je to velice přitažlivá výstava právě svým komplexním pohledem na téměř třicet let života od roku 1918 až k II. světové válce.

Máte ještě ve své práci nějaké nesplněné přání či vizi?
Jsem dost praktický člověk a neupínám se k vizím, řeším racionálně to, co přichází. Během ředitelování jsem některé věci samozřejmě musela odložit, nebo posunout a byla bych ráda, kdybych to ještě všechno dohnala se zdravou myslí.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji do dalších let mnoho sil a úspěchů v profesním úsilí.

Alice Braborcová, foto © Galerie hl. m. Prahy, Jonáš Verešprej, Eda Babák